Koncem roku 2009 navštívil Pavel Zoul v rámci své misijní služby našeho adoptovaného chlapce Sanjiva v jeho rodné vesnici. Tohle je autentická reportáž z uvedené návštěvy.

9.10.2009

Je pátek. Dnes pojedu do hor za chlapcem, kterého moje církev sponzoruje. Vezu mu nějaké dárky a peníze pro maminku. Rodina, ve které náš chlapec Sanjiv žije, přišla minulé Vánoce o otce a maminka se stará o dva kluky zcela sama. Díky Bohu mají kolem sebe bratry a sestry, protože patří do jedné z místních církví.

V 11 hodin se setkávám s ředitelem nadace, přes kterou sponzorujeme „našeho kluka“. Je to zdatný čtyřicátník a přijel s jedním ze svých dvou synů. Sloužil v Britské armádě a přesto, že mu je teprve čtyřicet +, šel do výslužby. Svůj čas, který tak získal, naplnil službou ve sboru. Je pastorem jednoho místního sboru a zároveň „řediteluje“ nadaci na podporu potřebných. Součástí jeho práce je i to, že navštěvuje rodiny, v nichž žijí sponzorované děti, a dává pozor, aby se peníze přicházející z „venku“ nezneužívali.

Společně ještě čekáme na pastora církve, do které patří rodina Sanjiva, a vydáváme se na cestu ven z města do Sanjivovy vesnice asi tak 40 km za KTM. „Off road“ (terénní auto) pastora šplhá do kopců, míjíme modlu na kopci nad KTM, která vztahuje ruku směrem k městu, a nemůžeme se ubránit dojmu, že to je sídlo mocnosti, jež vládne v duchovním světě tomuto místu. Pokračujeme zákrutami dál a dál, až zastavíme u jednoho z domů při cestě, kde zaparkujeme. Dál už to autem nejde, a tak musíme použít naše nohy. Hurá. Stoupáme do strání, kolem nás krásná scenérie kopců, terasovitých políček, domků rozesetých po stráních a lidé, kteří pracují na políčkách spolu se zvířaty, jimž tady říkají „bafalo“.
 

Přicházíme ke stavení, které je součástí osady (asi 5 roztroušených domků mezi políčky), a vcházíme do domu, který zvenku a zdálky vypadá jako jeden z našich vesnických domků postavený ve třicátých letech. Uvnitř domku s hliněnou podlahou, hliněnými omítkami a plechovou střechou je domov našeho chlapce Sanjiva. Po nesmělém uvítání si sedám na postel vedle Sanjiva, na níž pravděpodobně spí celá rodina, v koutě vidím prostý vařič na plyn, jednu skříň a to je vše. Okno, skrze které je nádherný výhled na okolní hory, postrádá to, na co jsme zvyklí - sklo. Je to jen díra ven, opatřená dřevěnými okenicemi, které se v případě deště uzavřou.
 

Předávám dárky, ze kterých se Sanjiv raduje, a pastor vysvětluje mamince Sanjiva, že peníze, jež jsem jí přivezl, uloží na jejím bankovním účtu v KTM. Jsem rád, že s námi je pastor, který zná mentalitu místních lidí, a pomohl mi nejen s komunikací překladem, ale také s věcmi týkajícími se místní kultury. Od něj také slyším příběh, jak otec této rodiny umřel a co byla jeho poslední slova. Pastor u tohoto umírajícího člověka v nemocnici v KTM seděl, když vydechl naposled. Jel to oznámit rodině a druhý den přivezl mrtvé tělo tohoto muže do vesnice, aby ho pohřbili. Byla to těžká rána a ztráta pro rodinu, protože v této kultuře muž znamená pro ženu zajištění existence a společenského přijetí.
 

Maminka si po smrti manžela otevřela skromný krámek, aby alespoň malým výdělkem mohla pokrýt výdaje rodiny. Je velmi vděčná za sponzoring svých synů, protože jim umožňuje získat vzdělání. Za školu se tu totiž platí a součástí nákladů na vzdělání jsou i školní pomůcky a uniformy. Každé dítě musí mít dvě a to stojí spoustu peněz. Pastor klade na srdce mamince Sanjiva, jak je důležité Sanjivovi připomínat, že má v Čechách přátele, kterým záleží na jeho životě a jak je důležité s nimi komunikovat. Loučíme se a odcházíme, nyní, pro změnu, z kopce dolů.
 

Cesta autem zpět je celkem svižná až do chvíle, kdy přijíždíme na okraj KTM. V mracích prachu, které se na potemnělé obloze v záři zapadajícího slunce zvýrazňují, se pomalu suneme do středu města, kde se mám setkat s jednou českou misionářkou a pokračovat dál ve své služební „jízdě“ Nepálem.

Autor článku: Pavel Zoul