Od beznaděje k naději

(Ač jsem Boha nehledala, dal se mi poznat.)

Jmenuju se Míša. Jsem jedna z mnoha. Jedna z těch, kteří vyrůstali v rozvedené rodině. V 7 letech jsem byla soudně přidělena mamce (spolu s bratrem), i když jsem moc chtěla být s taťkou. Vídali jsme se z rozhodnutí úřadů jednou za 3 týdny a o prázdninách. Bylo mi smutno. Nerozuměla jsem a byla jsem zmatená, protože každý z rodičů mluvil proti tomu druhému, a já jsem nevěděla, co je pravda, kdo je ten hodný a kdo to zavinil. Často jsem si představovala, že kdybych měla 3 přání, která by mi mohl někdo splnit, jedním z nich by bylo, aby se rodiče měli zase rádi.

Ve škole jsem neměla problémy, měla jsem kroužky, chodila jsem do hudební školy. Když jsem bývala sama, hlavou mi často procházelo, že když se v dospělosti vdám, jistě se rozvedu. Jako by to prostě patřilo k sobě: svatba - rozvod. Později na vysoké škole jsem kamarádila s několika studentkami, o nichž jsem se zanedlouho dozvěděla, že jsou to křesťanky. Nevadilo mi to, ale taky mě to nezajímalo. Byla jsem přesvědčená, že Boha potřebují slabí, že je to jakási berlička, aby mohli obstát v životě. Já jsem byla hrdá, že si vše dokážu zařídit sama a že pomoc nepotřebuju.

Když jsem s jednou z nich, jmenovala se Magda, začala bydlet, měla jsem možnost víc nahlédnout do jejího života. Viděla jsem, že se v tichosti ráno a večer modlí a čte Bibli, viděla jsem její klid před testy a zkouškami a trochu mě to zaráželo. Pak asi po 2 letech mě pozvala na svatbu. Toto byla pro mě zlomová událost. Najednou, a nevím, kde se to vzalo, jsem s jistotou věděla, že ti dva spolu budou celý život. Odjížděla jsem odsud a VĚDĚLA JSEM, ŽE BŮH JE. Tenkrát byl nádherný podzim - babí léto, a já jsem si uvědomovala, jak je to kolem krásné, a chválila jsem za to Boha! Kde se to ve mně vzalo? Byla jsem jak ve snu. 

Po několika měsících jsem vnímala, jak mě k sobě Bůh táhne. Ale jako by každá z mých nohou stála na jiném břehu a já jsem se bála vkročit zcela na to neznámé území. Asi měsíc nato, v prosinci 1999, jsem se dívala na film Ježíš. Nikdy jsem tak nebrečela jako tenkrát. Jasně jsem věděla, že už nechci jít dál po cestě těch, kteří Boha odmítají a že Ježíše Krista potřebuju. Aby mi odpustil a aby se ujal mého života, aby se ujal mne. Vždyť já, ač navenek silná, jsem v hloubi srdce toužila po někom blízkém, kdo mě bude mít opravdu rád a neopustí mě.

Když jsem Ježíše Krista poprosila za odpuštění, že jsem svůj život žila bez něj a v hříchu, a když jsem ho poprosila, aby se stal mým Pánem a Spasitelem, nevnímala jsem nic zvláštního. Ale Bůh moje slova slyšel a viděl, že to myslím vážně.

A co je jinak než dřív? To největší bylo, že odešla ta myšlenka o mé beznadějné budoucnosti co se týče manželství, která mě léta provázela. Najednou tu byla velká naděje, že to jde a že Bůh mi pomůže, abych obstála, i když jsem neměla pozitivní vzor jak ve své rodině tak ani u svých známých. Buď to byly rozvedené rodiny nebo nefunkční. Od roku 2005 jsem vdaná, máme 2 nádherné zdravé děti. Učím se, že manželství není jednoduchá záležitost a není automaticky ani dobré ani špatné. Musí se na něm prostě pracovat. Jako všechno, co má nějaký smysl a má vydržet, potřebuje úsilí. Člověk nemůže očekávat naplnění svých potřeb a nemůže ani plně uspokojit potřeby toho druhého. Vím, že je třeba lásky, která se dává, odpuštění, nepřestávat spolu komunikovat, ale hledat společné východisko z problémů. Prostě stále s tím druhým počítat a naopak vůbec nepočítat s variantou rozvodu. Nejsme dokonalí, a proto potřebujeme Boží radu a vedení, abychom mohli obstát. Musím říct, že zakoušíme Boží péči a že Bůh není berličkou. On je tím silným pramenem v třípramenném provazu, takže když jeden povolí, zůstávají dva, a provaz se nepřetrhne!

Ježíš Kristus mi na začátku života s ním řekl, že už nikdy nebudu sama. A to mohu potvrdit na 100 %. I když mi bylo těžko, byl mi nablízku.


Máte-li chuť reagovat, napsat mi své dojmy, zážitky, zeptat se na cokoli, můžete na adresu Misule.Kadlecova@seznam.cz


| Vydáno dne 13. 01. 2010